Běla Kolářová a skvělá česká básnířka, prozaička a překladatelka, Bohumila Grögerová

Běla Kolářová (1923) byla na přelomu padesátých a šedesátých let jednou z mála žen, které se v tehdejším komunistickém Československu zabývaly vizuálním uměním v kvalitě srovnatelné se zbytkem kulturní Evropy. Je zvláštní, že to byly většinou ženy malířů nebo teoretiků umění. Kromě Běly Kolářové, například Emila Medková, Ludmila Padrtová, Eva Fuková, Pavla Mautnerová – Piessenová a později ještě Daisy Mrázková, Věra Janoušková, Vlasta Prachatická - Kolíbalová nebo Adriena Šimotová - Johnová. Pro některé z nich byl stěžejní právě přelom padesátých a šedesátých let. Jiné dosáhly vrcholu tvorby a nalezly definitivní podobu svého výtvarného jazyka až na přelomu dalšího desetiletí. Některým se podařilo vykročit ze stínu svých mužů a dosáhnout pozoruhodných výsledků, jiné je i zastínily. Byla to pro ně doba hledání, výtvarného vymezování vůči mužskému světu tehdejší české avantgardy, i vymezování vůči komunistické realitě. Běla Kolářová začala fotografovat v roce 1956. Svoje nejoriginálnější fotografie, jakoby vydělené z hlavního proudu českého umění, začala tvořit během roku 1960. Podařilo se jí překročit hranice fotografie svými fotogramy, rentgenogramy, kresbou světlem a prací s umělým negativem. Stala se výjimečnou, ale také naprosto osamocenou běžkyní v mělké stopě tehdejšího domácího kulturního dění. Když si zároveň uvědomíme, že tvořila nejen vedle svého „klovajícího orla“, jak se říkalo Jiřímu Kolářovi, ale i v naprosté informační izolaci Československa, dokázala paní Běla víc než jiné tvůrkyně. Jejímu dílu z určitého pohledu blízký Man Ray nebyl v té době ani zdaleka tak ceněn jako dnes a za železnou oponou se o jeho práci takřka nevědělo. Po období, kdy na fotografický papír skládala a vrstvila různé obyčejné a snadno dostupné předměty ze svého bezprostředního okolí, byl jen krok k tomu, aby fotografický papír prostě vynechala. Vlasy, spirály hodinových per, špony a provázky se staly samy sebou. Její tvorbu ovládl svět drobných předmětů, jejich řazení a kombinatorika. Tedy průmyslově vyrobené cetky, jako návrat k pramenům, jež předeslal Marcel Duchamp svými „ready-mades“, nebo pop-art svým zájmem o všednodenní předměty konzumu. Velmi vtipné, vlastně jakoby až nepatřičně jednoduché modifikace, skládání a řazení špendlíků, skobiček, zápalek, sponek, patentek, žiletek, sklíček nebo například drobných náhradních dílů a podložek. Později začala používat barevných vzorníků nití a umělých vlasů, začala kombinovat předměty s koláží, využívat ke kresbě laků na nehty a barevných rtěnek. Umění Běly Kolářové je nejen vzácně ženské, ale i mimořádně nadčasové. Nedávnou výstavu Běly Kolářové ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze doprovodil obsáhlý katalog s velmi dobře vybranými reprodukcemi děl z různých období. Výstava i katalog jsou dílem Jiřího Valocha. Národní galerii se podařilo touto expozicí smazat jeden z velkých dluhů, který má vůči některým důležitým jménům českého vizuálního umění. Ladislav Mirvald, Jan Kubíček, Václav Boštík, Daisy Mrázková, Jiří Mrázek, Čestmír Kafka, František Dvořák, Karel Nepraš a několik dalších se zatím nedočkalo. Běla Kolářová, spoluzakladatelka skupiny Křižovatka (1963), patří k nejoriginálnějším českým výtvarnicím. Od počátků své tvorby vzácně vycházela ze zkušenosti s „ženským“ vnímáním světa, s intimitou domácího prostředí a s využitím předmětů každodenní potřeby. Až do zralého tvůrčího období se projevovala jako neúnavná experimentátorka s nejrůznějšími výtvarnými technikami a postupy. Pro mě osobně byla tato nevelká výstava zážitek roku.

Běla Kolářová se narodila 24. 3. 1923 v Terezíně. Studovala na obchodní škole. V roce 1949 uzavřela sňatek s Jiřím Kolářem, se kterým ji seznámil významný český spisovatel a diplomat Egon Hostovský. V roce 1956 podruhé onemocněla tuberkulózou. Po intenzivní léčbě a na popud Jindřicha Chalupeckého odešla ze zaměstnání a začala se intenzivně věnovat fotografii. Od roku 1960 začala vytvářet fotogramy a rentgenogramy. Nechala dopadat světlo na pohybující se fotografické desky a papíry, které předem upravila. Nasvěcovala negativy přímou projekcí předmětů a bez pomoci optiky. Otiskovala různé konkrétní materiály do parafínu. Pro jiný druh fotografie začala sestavovat a řadit struktury z drobných předmětů denní potřeby. Z výsledků takto pojatých experimentálních fotografií byl jen krok k použití konkrétních asambláží jako konečné formy díla. Do své tvorby zařadila ryze ženské prvky, jako bavlnky, nitě a provázky, zavírací špendlíky, spínátka, patentky, později vlastní vlasy, barvy líčidel nebo kamínky a sklíčka bižuterie. Začala tvořit jakési vzorníky. Repetetivní prvek a skladebnost byl důležitou součástí její tvorby. Až s odstupem času se vyjevila skutečnost, že ve stínu Jiřího Koláře vyrostla umělkyně mimořádných kvalit. Dnes je jasné, že dílo Běly Kolářové, členky skupiny Křižovatka, je nejen jedno z nejženštějších u nás, ale především jde o jeden z vůbec nejpůvodnějších přínosů českého vizuálního umění a fotografie. Výjimečné kvality a v české prostředí nebývalou autentičnost ukázala retrospektiva k osmdesátým narozeninám Běly Kolářové uspořádaná na přelomu let 2003 a 2004 v českokrumlovském Egon Schiele Art Centrum, které při této příležitosti vydalo velmi obsáhlý katalog shrnující její dílo. Běla Kolářová zemřela 12. dubna 2010 v Praze

pohled do výstavy v Galerii Untiteled v Praze. Foto Jan Zátorský

Běla Kolářová, z cyklu Peříčka, 23,8 x 29,8 cm, 1961, publikováno, vystaveno , signováno

Běla Kolářová, z cyklu Peříčka, 24 x 29,8 cm, 1961, publikováno, vystaveno, signováno

Vzorník líčidel, foto Jan Zátorský

z výstavy 99 - Běla Kolářová, Jana Kasalová v Galerii Untiteled v Praze v roce 2022