|
VÁCLAV BOŠTÍK se narodil 6.11. 1913 v Horním Újezdě.
Zemřel 7.5. 2005 v Praze v úctyhodném věku devadesát
jedna let. V období let 1933 až 1937 studoval na Českém
vysokém učení technickém v Praze kreslení a deskriptivní
geometrii. V letech 1937 až 1939 a 1945 studoval na
Akademii výtvarných umění v Praze malbu u profesora
Williho Nowaka. Od roku 1942 byl členem Umělecké besedy.
Od roku 1960 byl členem skupiny UB 12 a od roku 1988
členem Nové skupiny. Po skončení studií maloval takřka
realistickým způsobem s tradičními principy výstavby
obrazu scenerie z rodné vesnice, pohledy na starý rodový
mlýn a Litomyšlsko. Po příchodu do Prahy se jeho tvorba
radikálně proměnila. Okolo roku 1938 namaloval několik
obrazů dotýkajících se abstrakce s využitím
geometrických objemů. Následovalo několik prací
vycházejících s přátelství se sochařem Janem Křížkem a
jejich společného zájmu o archaické, ranně křesťanské a
románské umění i primitivní kultury. Po tvůrčí odmlce
začal svoji tvorbu oprošťovat od všeho zbytečného a
pracoval jen se znaky a fragmenty (figura, lepky a
tváře). V polovině padesátých let začal intenzivně
pracovat na nepředmětných, čistě malířsky pojatých
plátnech, jen se základním, elementárním malířským
výrazivem. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl
již zcela ustanoven jeho umělecký a malířský styl i
základní témata. V malých vývojových obměnách, jen se
zájmovými akcenty, se pak pohyboval až do konce svého
života ve svých silových polích, mlhovinách, hmotě,
energiích, vymezených kruzích a čtvercích, rýhováních,
energetických uzlových bodech, gravitačních shlucích
dělených negativní variantou a podobně. Často symetrické
členění plochy, jakoby plasticky promodelovaná pole,
reflexe přírody a vesmíru, světlo, koncentrace a víra.
Nezaměnitelných a výjimečných výsledků dosáhl Václav
Boštík na obrazech a kresbách, na které měl dostatek
času. Na svých vrcholných dílech často pracoval i
několik let, postupně je dotvářel, dotýkal se jich
štětci i rukama. Nezapomněl vždy připomínat, že spolu s
Jiřím Johnem realizoval v letech 1955 až 1959 památník
77 298 židovských obětí nacizmu v Pinkasově synagoze,
který později komunisté zničili. V šedesátých letech se
zabýval typografií a v letech 1971 až 1984 restaurováním
architektury. I přesto, že Václav Boštík nebyl svojí
postavou nejvyšší, svým mimořádným dílem i svými
životními a občanskými postoji převyšoval většinu. Svojí
tichou a nanejvýš svébytnou uměleckou cestou, bez známky
něčeho povrchního, s odporem k medializaci, bez snahy o
sebemenší nepřístojné zalíbení a vždy s rovnou páteří
ovlivnil a bude ovlivňovat jiné. Není nutné chápat jeho
dílo přehnaně složitě. Václav Boštík se dnes přiblížil
milovníkům vizuálního umění právě proto, že jeho práce
jsou krystalicky čisté, oproštěné od afektu a
zbytečností. Snad i tím jsou srozumitelné a
pochopitelné. Žádné složité a nepochopitelné sociální
žonglování, matematické šifry a mystické koncepty.
Nemohu než znovu zmínit text k jeho výstavě v Besançonu
z roku 1984. Tehdy napsal: „A kdybych měl krátce
charakterizovat své úsilí, pak bych řekl, že hledám
ztracený ráj. Pokouším se najít východ z labyrintu, ve
kterém žijeme, přiblížit se natolik ráji, abych z něho
alespoň něco zahlédl. Snažím se propracovat ze
složitosti dnešního života k jednoduchým a čistým
vztahům, které tuším na počátku všech velkých kulturních
období.“ Václav Boštík je zastoupen v mnoha domácích a
zahraničních, veřejných i soukromých sbírkách a není
pochyb o tom, že jeho význam i ceny stále porostou. |
