Nezkrácený rozhovor Mariny Votrubové s Jaroslavem Krbůškem pro Bulletin Art Banking UniCredit Bank ze začátku listopadu 2011 u příležitosti výstavy Jana Kubíčka

 Jan Kubíček oslaví na konci prosince 84. narozeniny. Je stále vitální, pracuje? O co se zajímá? (Jaký je jeho den?)

Od Jana Kubíčka a od jeho trpělivé manželky se dozvídám, že denně čte noviny, živě se zajímá o politiku a především kreslí. Jsou to kresebné koncepty nových obrazů, návrhy budoucích grafik a objektů. Část této práce jsem měl možnost vidět. Jsou to většinou pastelkami,  někdy tužkou nebo barevnými stříhanými plochami, precizně zpracované návrhy geokonstrukcí a jejich různých variant. Je obdivuhodné, že v tomto smyslu Jan Kubíček i v pokročilém věku neztrácí úžasnou pracovitost, přesnost a kreativitu. Jen z tohoto jeho závěrečného díla by se dala udělat skvělá a docela rozsáhlá výstava. Pokud zrovna nekreslí tak asi řeší narůstající zdravotní problémy, zdraví ho zlobí a velmi omezují v tvorbě.

I přes to, že Jan Kubíček nesporně patří mezi nejoceňovanější české současné umělce, zdá se mi, že ho zná jen poměrně malý „specializovaný“ okruh kunsthistoriků, sběratelů a lidí z oboru. Proč to tak je? Náročností  a obsahem jeho díla, přístupem k vlastní prezentaci, možná i jeho složitou osobností?

Má to pravděpodobně dva důvody. Tím nejjednodušším a prvním vysvětlením je, že některé instituce, novináři,  kunsthistorici a  sběratelé jsou mnohdy poněkud, abych tak řekl líní. Jsou masírováni různými mediálními promotéry, kteří velmi dobře umí využít situace a dokážou pomocí svého skupinového a finančního vlivu vnutit veřejnosti často velmi posunuté a zkreslené žebříčky hodnot českého vizuálního umění. Potom se pochopitelně stává , že vezmete nějakou místní velikou hvězdu někde do  Düsseldorfu, Paříže, Londýna nebo New Yorku a narazíte na pobavený úsměv znalců a třeba i médií. Nemusí to pochopitelně platit stoprocentně. Chápu, že Bohuslav Rejnek nebo raný Jan Zrzavý, jako naprosto mimořádné kvality českého umění, tam nemusí rezonovat. Ale otázka jak by se tam asi na konkrétní věc tvářili,  je pro mě docela důležitá a vlastně jednoduchá pomůcka. Proto si myslím, že prokazatelné body ve vyspělých kulturách můžou být významným vodítkem  při hodnocení kvalit. Mluvím samozřejmě o účasti ve vybraných zahraničních galeriích, na významných přehlídkách, vybraných institucích a úctyhodných jménech kurátorů, novinářů a kunsthistoriků, kteří pochvalně komentují dílo nějakého českého umělce.  Regionálně "velevýznamných a slavných" tvůrců všech uměleckých oborů je zde mnoho.  Abychom se vrátili k původní otázce. Tím druhým momentem proč Jan Kubíček je tady stále něco speciálního je bezesporu jeho trochu nejednoduchá osobnost, uzavřená do svých tvůrčích problémů, často i nedůvěřivý ke svému okolí,  solitér, který se nikdy nepohyboval v nějakých vlivových, mocenských partičkách. Většinou odmítal vystavovat, odmítal i nabídky na  knihy o jeho díle. Na druhou stranu je nekonečnou ostudou Národní galerie a Galerie Hlavního města Prahy, že nikdy neoslovily Jana Kubíčka s myšlenkou uspořádat mu nějakou velkou soubornou výstavu v Veletržáku nebo Městské knihovně. Takovou nabídku by jistě přijal. To samé platí samozřejmě i o Vladislavu Mirvaldovi jiném veledůležitém českém umělci.

Mluvíte o náročnosti obsahu Kubíčkova díla. Je to myslím právě naopak. Z trojice Sýkora, Kubíček, Mirvald je určitě Kubíček nejčitelnější a lidem nejpřijatelnější. V prvé řadě je třeba jeho dílo oddémonizovat a pokusit se na něj dívat otevřenýma očima s nezatíženou myslí. Když Kubíček dělí čtverec tak je to jen dělení čtverce, když přičítá geometrické prvky tak je to jen prosté přičítání, když kruhy a půlkruhy osově dělí a posouvá snaží se jen dostat geometrické elementy do nových souvislostí do nových možností systémové logiky, když staví vedle sebe řád a náhodu nebo symetrii k asymetrii není to o něčem jiném, když se snaží o maximální redukci barevného prostoru tak ... Opravdu nejde o žádné matematické složité systémy a složité filozofické příběhy nebo hlubokomyslné koncepty. Jeho jedinečnost kromě jiného je i v tom, že po dlouhá desetiletí setrval v poloze racionality spojené s  intuicí s jasně čitelným rukopisem. Po ta desetiletí dokázal i přes oproštěnost a vlastně vědomou omezenost výrazových prostředků hledat a nacházet nová řešení, nové možnosti a nové systémy charakteristické pro Jana Kubíčka.

K jeho širšímu poznání přispěje i současná výstava v Galerii Zlatá husa, které jste spolupořadatelem. Co jste na ni připravili?

Jan Kubíček se s panem Železným zná mnoho desítek let. Někdy v devadesátá letech mu koupil do své sbírky celou řadu skvělých prací se začátku šedesátých let. Proto jediná možnost jak přesvědčit mistra, že je už opravdu třeba po mnoha letech udělat v Praze výstavu byla právě Zlatá husa. Jedno patro galerii je také natolik akorátní a sevřený prostor, že to bylo ještě zvládnutelné vzhledem k jeho stále ubývajícím silám. Výběr je jakýmsi nepatrným průřezem jeho tvorby. Z velké části tam jsou práce ještě nikdy nevystavené, geokonstrukce, přičítání a dělení, vedle známějších obrazů řešících osově rozdělené kruhy a půlkruhy s dislokacemi nebo s kontrasty a přičítáním. Ty největší práce tvořené čtyřmi spojenými plátny mají rozměr 236 x 236 cm. Uvidíte i tři asambláže s období okolo roku 1960. Výstava končí řadou kreseb temper na serigrafiích z cyklu Dělené čtverce z let 1968 až 1970. Na těchto kresbách je parné jak neuvěřitelně přesné jsou jeho geometrické kreace. Nevídaná dokonalost provedení je ostatně patrná na celém Kubíčkově díle.

To, že Jan Kubíček je jedním z našich nejvýznamnějších umělců svědčí i fakt, že za ním stojí historici umění jako je Zdeněk Felix, Jiří Padrta, Hans – Peter Riese, Jan Sekera nebo Jiří Valoch. V čem se shodují, v čem je podle nich Kubíček pro české umění  podstatný?

Jedinečnost Kubíčkova díla prověří čas. Až se probudí následovník Milana Knížáka, stávající ředitel Národní galerie, Karel Srp nebo Petr Nedoma a uspořádají velkou retrospektivu Janu Kubíčkovi tak si i běžný milovník umění uvědomí jeho výjimečnost. Chytří sběratelé už to vědí delší dobu a zájem o jeho dílo stále roste. Myslím, že všem vzdělaným kolekcionářům je dnes jasné, že podobně uvažující člověk minimálně v celém středoevropském výtvarném prostoru prostě nebyl.

Jan Kubíček patří spolu s Zdeňkem Sýkorou a Vladislavem Miroslavem Mirvaldem ke špičce českého nekonstruktivistického umění. Vraťme se na začátek jejich tvorby. Je zajímavé, že všichni jmenovaní prošli intenzívním obdobím, kdy se zabývali krajinou, kterou ovšem později postupně dále redukovali. To mají společné. Jak a kde začínal Jan Kubíček?

Z těch třech jmenovaných , u kterých ostatně jejich pořadí a tím i význam můžete zcela libovolně prohazovat, se Jan Kubíček zabýval krajinou určitě nejméně snad i marginálně. Zatímco Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald se vraceli ke klasické krajině v nějaké podobě celoživotně u Kubíčka se objevuje jen v úplných  začátcích. To co ho zajímalo v padesátých letech byla především krajina městská.  Byl to především jeho rodný Kolín, s jeho zákoutími a podvečerními sceneriemi. Touto polohou se ale příliš dlouho nezdržoval. Věděl totiž, že ho čekají mnohem důležitější úkoly.To co ho začalo v polovině 60. let opravdu zajímat byl opak, tedy vědomá a přísná oproštěnost od jakékoli narativnosti a popisnosti. Když bychom ale toto krátké období analyzovali, mohli bychom si uvědomit, že město kde lze hledat logiku uspořádání a řád lidských sídel mohlo být předobrazem logiky jeho pozdějších geometrických kreací. 

Zajímá mě také krátké ale velmi podstatné období lettrismu, kdy vznikla kvalitní díla, dnes sběratelsky velmi ceněná, zároveň velmi vzácná.

Letrismus a informel jsou myslím v Čechách sběratelsky dosti přeceňovanými styly. Je to styl u nás jen velmi málo původní. Informel vznikl v poválečném období ve Francii a rozšířil se do  Itálie, Španělska a Německa, odtud opožděně k nám. Jistě Dubuffet nebo Tapiés z přelomu 40. a 50. let velké ano, ale zde oceňovaným pracím Istlera nebo Piessena nerozumím. Lettrismus, který vznikl také ve Francii zhruba ve stejné době jako informel se doškobrtal  do Čech s podobným zpožděním. Bylo to sice pro izolovanost a politickou situaci celkem pochopitelné, přeci jen to ale byla velmi opožděná a rozmělněná reakce na něco co jinde už dávno skončilo.  Někteří do lettrismu zabředli v nekonečných  písmenkových variacích vytvářejících jen estetizující prázdné struktury. Ti skutečně velcí mistři tehdejší doby se ho jen dotkly na velmi krátkou dobu. To se týká všech třech uvedených jmen, tedy Sýkory nejméně, Kubíčka i Mirvalda. Vyzkoušeli si to v několika plátnech a kresbách a pospíchali k tomu co u nich převážilo. V postupných průzkumech nejradikálnějších forem geometrie a její spojení s koncepty matematických řádů a naopak prosté náhody nebo jiných geometrických systémů a konstrukcí.

Rok 1968 byl v mnohém a pro mnohé zcela přelomový. Co přinesl tento rok Janu Kubíčkovi  a třeba i dalším umělcům a kolegům např. ze skupiny Křižovatka? Jaká to byla doba?

Jiří Valoch to velmi dobře popsal: Klíčovým rokem Kubíčkovy celoživotní aktivity je rok 1968 - právě tehdy došlo v jeho práci k nejradikálnější morfologické redukci, právě tehdy se uplatnil nejstriktnější princip, právě tehdy umělec překročil hranice obrazu a pracoval přímo s plochou a prostorem, respektive s nejelementárnějšími zásahy do něho. Tím nejredukovanějším prvkem byl čtverec, tím nestriktnějším principem bylo dělení. Umělec našel své nejvlastnější téma, rozdělit plochu a prostor /čtverec či obdélník/. Nejradikálnějším řešením byla pouhá horizontála nebo vertikála či diagonála na ploše obrazu či papíru: čistý papír mohl být takto také přeložen, tím bylo vyloučeno jakékoli působení barvy, byť i černé. To byla nejpříkladnější zhmotnění konceptu dělení ... Umělec vyzkoušel postupně různé operace , které tento princip dovoloval, ať to byla konfrontace pozitivu a negativu, opakování stejného zásahu na sérii různě barevných monochromních podkladů. Vztah pozitiv a negativ, opakování stejného zásahu byl také východiskem jeho úvah o možných zásazích do prostoru ... Musím připomenout, že tyto principy Jan Kubíček rozvíjel v kresebných a grafických podobách hodně před rokem 1968. Byla to jakási příprava ke smršti zásadních pláten a objektů konce šedesátých let. Mimořádné bylo Kubíčkovo vystoupení vyprovokované Jindřichem Chalupeckým v roce 1969. Opět z Valochova textu:  ... Vztah pozitiv - negativ, byl také východiskem jeho úvah o možných zásazích do prostoru, z nichž některé realizoval na samém počátku roku 1969 v Galerii Václava Špály. Černé a bílé linie se zmaterializovaly do formy čtyřhranných kovových tyčí, jimiž bylo možno intervenovat přímo do výstavních místností. Na stěnách či na zemi vytvářely základní kombinatorické vazby a zároveň dělili jejich plochu. To byla díla, v nichž Jan Kubíček  dospěl k radikální redukci a estetické a sémantické účinnosti i exaktnosti. Černá čára na zdi, bílá vedle ni, toť vše. O konceptuální povaze umělcova myšlení svědčí i to, že tehdy uvažoval o instalacích, kde by byly verbálně pojmenovány materiály či základní geometrické figury, tedy uplatnění principu tautologie na "jeho" redukovaný geometrický materiál. Úvahy o tom za jakých podmínek by byl mohl umělec rozvíjet tyto své projekty, k nimž patřily i obdobné intervence "venku" jsou asi zbytečné... Obzvláště čtyřhranné kovové tyče, příčně nebo podélně, barevně rozpůlené, většinou na černou a bílou nebo černou a světle šedou polovinu byly v tomto prostoru naprosto nevídaným výkonem. Mimochodem je možné je občas spatřit v Museu Kampa nebo Národní galerii. Sám jejich autor Jan Kubíček říká, že i v této poměrně liberální době narážel na nepochopení a někdy i posměch narativců. Tvrdili o něm, že se zabývá jakýmsi užitým dizajnem a ne výtvarným uměním. V sedmdesátých letech také velkou část svého díla rozdal lidem, kteří projevili jen trochu pochopení a snažili se jeho dílo poznat.

Myslím, že spoustu lidí musí k dílu Jana Kubíčka postupně dospět. Jeho dílo mimo jiné vymezuje absence líbivosti a povrchnosti. Kdo jsou z Vaši zkušenosti dnes jeho sběratelé?

Jsou to většinou vzdělaní a hloubaví lidé, často právníci, lidé pracující ve finančnictví a někteří vidoucí podnikatelé. Kupodivu třeba lékaři podle mých zkušeností preferují úplně jinou polohu vizuálního umění.

Jako jeden z mála jste v kontaktu s Janem Kubíčkem, který odmítá dávat rozhovory, prodávat svá díla a vůbec se zúčastňovat uměleckého provozu. Čím je pro Vás Jan Kubíček a čeho si na něm ceníte?

Mistr se ve své uzavřenosti a zdravotních omezení moc ve společnosti už nepohybuje. Často říká, že si měli novináři, galeristé a sběratelé vzpomenout minimálně v osmdesátých a devadesátých letech. Dnes je rád když dojde do ateliéru za prací a pokud mu to situace dovolí zajdeme na jedno do blízkého Barbaru. Myslím, že jsem si důvěru a přátelství Jana Kubíčka získal tím, že jsme se docela intenzivně stýkali už za dob Opatova, kdy celkem pravidelně, stejně jako třeba Václav Boštík, Adriena Šimotová, Věra Janoušková nebo Karel Malich chodil na tehdejší setkání při příležitosti opatovských slavných vernisáží. Také tam měl v dubnu roku 1989 svoji autorskou výstavu. Další výstavu jme uspořádali v mé Galerii Ruce v roce 1994 a poslední samostatnou velkou výstavu v Praze měl v roce 2000 v době mého "panování" v Galerii Václava Špály. Dole v Malé Špálovce tehdy vystavoval Bohdan Holomíček a protože oba jak Kubíčka tak Holomíčka dobře znal i tehdejší president Václav Havel byla z jeho návštěvy vernisáže velká společenská událost. Ale to nesouvisí se vzájemnou důvěrou. Vždy jsem se mu snažil pomáhat a z přátelství se stalo i výhradní zastoupení. To mě pochopitelně těší.

Povídáme si o Janu Kubíčkovi, tedy i o současném umění. Vy jste galerista, který se mu věnuje již několik desítek let. Proč si myslíte, že čeští sběratelé ve velké míře dávají přednost ověřenému umění tedy např. české klasické moderně nebo krajinářům 19. století? Vždyť přeci žijí nyní a měli by rozumět umění, které reflektuje dnešek, současné dění a události…

Nepohybuji se mezi sběrateli 19. století, a moc mě toto období upřímně řečeno nezajímá. Je jasné, že čím vzdálenější umění tím prověřenější. A obráceně, čím mladší tím větší riziko a tím větší orientace v tom současném musí být. Na druhou stranu si pochopitelně umění nemusíme kupovat jako investici, ale jako intelektuální naplnění nebo čirou radost, že. Radost z toho, že mě to je příjemné, že mě současné dílo obohacuje, že mě pohled ne něj může navozovat vzpomínky nebo stále nové otázky. Samozřejmě spojení všech variant je nejideálnější. V každém případě současné umění patří do současného interiéru a k současnému stylu životu. Občas se setkávám s tím, že majetní lidé, bydlí v architektonicky a technologicky promyšlených vilách, jezdí ve stále dokonalejších automobilech, ale na zeď si pověsí trabanta nebo ještě něco horšího ... 

Existuje nějaký univerzální návod, jak lidem otevřít cestu k současnému umění?

Otevřít cestu k současnému umění v této tak konzervativní společnosti s tak po této stránce neuvěřitelně zkostnatělým školstvím, není úplně jednoduché. Vůbec nejhůř je u nás na tom něco v čem jsme dřív vynikali, čím jsme se chlubili a kde jsme dosáhli mimořádných výsledků. Tím je bezesporu architektura, fotografie, sklářská tvorba, ale především hudba. Ta v mezinárodním porovnání tady skončila Janáčkem, Hábou a možná Martinů. Konec! Občas se objeví nějaký náznak, někdo mladý, kdo se snaží, ale podpora škol, ---médií, státu a měst o prosazení něčeho skutečně soudobého a nadčasového je minimální nebo spíš žádná. Podívejme se na účinkování pana Béma nebo řetěz pana Klause. Jsou samozřejmě i výjimky. Město Litomyšl, v hudbě jistě Petr Kotík, asi  také Gryštof  Mařatka nebo Miroslav Srnka, když pominu Magdalenu Jetelovou, Josefa Koudelku, Jiřího Dokoupila a ještě tak tři nebo čtyři výtvarné umělce. Podívejme se na mimořádně bohatou, i pro svět zajímavou tvorbu v Polsku, Maďarsku, Estonsku, Litvě a to samozřejmě nemluvím o bohatém Německu a Francii. Myslím, že rakouský příklad cílevědomé a chytré podpory kvalitní soudobé tvorby by nám mohl být příkladem. A není to jen o penězích. Takto nám zbývá jen osobní zájem, osobní angažmá a touha soudobé umění poznat a orientovat se v něm. Vrcholná česká instituce Národní Galerie nás to zatím nenaučila. Když jsem navrhoval nedávno Petru Nedomovi, po zdařilé výstavě Adrieny Šimotové, že by mohl také něco záslužného udělat pro velkého klasika české geometrie, zdálo se mu, že by na Jana Kubíčka nepřišlo mnoho lidí, určitě mnohem méně než na Dekadence Now! Za hranicí krajnosti nebo dávno vyšumělého Damiena Hirsta. A Nedoma měl jistě pravdu ...

             www.artbanking.cz                           www.galeriejaroslavkrbusek.cz