Lena Knilli se narodila v roce 1961 v rakouském Grazu a vyrůstala v tehdejším Západním Berlíně. V letech 1981 až 1985 studovala malířství na Hochschule der Künste v Berlíně. Od roku 1985 do 1987 pokračovala ve studiu na Hochschule für Angewandte Kunst u Maria Lassnig, žila v Rakousku, Německu, České republice a USA.

Z kreseb a obrazů Leny Knilli je jasně patrná zkušenost její cesty k umění. Středoevropské putování mezi Grazem, Vídní, Prahou a Berlínem, pobyty a obživa v Mnichově a samozřejmě studia na berlínské Hochschule der Künste v malířském atelieru Hanse-Jürgena Diehla musely zanechat stopu. V osmdesátých letech byl tehdejší Západní Berlín asi nejrozpálenějším evropským tyglíkem, kde se tavily nejnovější polohy výtvarného umění, ale i hudby, filmu, fotografe a architektury. Malba George Baselitze a Jörg Immendorffa, patetické výjevy vzdálených světů a ideologií od Anselma Kiefera, malířská gesta Reinera Fettinga, strhující malba s dokonalým smyslem pro kompozici Markuse Lüpertze, dílo Martina Kippenbergera nebo Alberta Oehlena. Sociální a politické fikce skupiny Art Bearts s naléhavým témbrem zpěvačky Dagmar Krause, experimenty kytaristy Freda Fritha a filmařů Nicolause Humberta a Wernera Penzela. S tím vším se dalo v Berlíně setkat v době svého zrodu. Kvas berlínské umělecké komunity v ohraničeném prostoru svobody, vstřebávání nových podnětů, vlivy a děje, které musely mít na vnímavou mladou umělkyni vliv. Uklidnění pak přinesla závěrečná studia i absolutorium na vídeňské Hochschule für Angewandte Kunst u věhlasné profesorky Marie Lassnig. Po studiích následovala změna rytmu. Několik měsíců v opačném ghettu „ svobody“, na Kubě. Před návratem do Rakouska prožila několik let v milované Praze. To všechno se přetavilo ve svébytnou uměleckou cestu, v malířský jazyk většinou rozměrných obrazů, malovaných staromilskou vaječnou temperou, s dokonalým uchopením expresivních možností barvy a gesta. Po té Vídeň a dvě malé děti zredukovaly používaný materiál na vrstvené papíry, lepicí pásku a jednoduché barevné kontury příběhů těla, hraček, bot, stolů, ubrusů a podobně. Existenciální děje domova se v poslední době rozeběhly do otevřeného prostoru, do prostoru v němž jsou patrné přesahy k přelomu devatenáctého a dvacátého století, ke drobným ozvěnám secese a tehdejší vídeňské avantgardy. V kresbách nenajdete žádná vyhrocená nebo paranoidní témata, ale přesně naopak, klid a podivuhodnou harmonii. Narativní příběhy i téma postavené na detailu, kreslí Lena Knilli s řemeslnou jistotou. Setkáváme se s ději sice důvěrně známými, ale vždy plnými jakési nové exprese a magie lehce posunuté reality, tak blízké středoevropským očím.