V roce 1987 na výstavě Jiří Kovanda, Martin John, Vladimír Skrepl v Galerii Opatov. Z leva Svatopluk Klimeš, Ludmila Dvořáková, klečící Jaroslav Krbůšek, stojící Václav Boštík a Josef Hampl.

Jitka Svobodová a Václav Boštík na Opatově.

V roce 1991 na opatovské výstavě Jiřího Hilmara. Z leva Václav Boštík, Jiří Hilmar, Jaroslav Krbůšek a Josef Hampl. Autorka všech třech fotografií je Hanka Hamplová.

V Pařížské ulici u vchodových dveří domu číslo 7. jsem stlačil zvonek s popiskou Boštík. Ano? Představil jsem se. Zabzučel dveřní systém a já vstoupil do chodby. Na začátku, tam kde byly schránky na dopisy, jsem se nezapomněl podívat vzhůru do úchvatné spirály schodiště na jejímž konci, skoro až v nebi, byl ve střešních prostorách atelier Václava Boštíka. Výstup byl rozdělen do dvou fází. Zhruba v polovině jsem si vždy pomyslel, že ten Boštíček je stále tak obdivuhodně čilý právě pro ty schody, pro ten neustálý tělocvik spojený z výstupem do posledního patra. Protože i k myšlenkám je potřeba popadnout dech, pokračoval jsem vzhůru, pomáhaje si ručními přísuvy madla zábradlí. Před poslední řadou schodů, tam v nebi, vrzly dveře a vyšel pán malé postavy, opřel se o jediný rovný a poslední pás zábradlí a pravil. Ahoj Krbůšku, no moc ti to teda nejde. Musíš víc trénovat. Podává mi ruku člověk, výškou skoro poloviční než jsem já, v brýlích s černou obroučkou tvarem z konce šedesátých let, s velmi příjemným, jakoby tlumeným, hlasem. Pojď dál. Prošli jsme chodbou, která sloužila jako skladiště obrazových rámů, sklad prázdných lahví a zároveň kuchyň. Ze dveří vpravo vycházelo dosti ostré světlo. To byl atelier s velkým střešním oknem, s výhledem na oblohu a z části také na jakoby nepatřičně veliké romantizující ozdoby střech. Na pravé straně prosvětlené místnosti stály dva malířské stojany a na opačné straně staré dřevěné výkresovky. Velký stojan, za léta pocákaný barvami, používal na malbu. Ten druhý, z velkou dřevěnou deskou, trochu zaprášený prachem z pastelů, byl určený na kresbu. Pod šikmým oknem byly dva plynové radiátory. V mezerách mezi nimi  několik obrazů opřených o zeď rubovou stranou do místnosti. Za stojany  staré skříňky se šuplíky na malířské potřeby a množství drobných, někdy i hodně starých obrázků. Na levé straně vedly dveře do sousední místnosti, která byla jakýmsi archivem, knihovnou a skladištěm. Přes okno  přehozená deka vytvářela záhadné přítmí. V rohu mezi vchodem a dveřmi do knihovny stál u zdi starý stůl s dřevěnou nenatřenou vrchní deskou s mnoha stopami času. Za stolem obyčejná dřevěná tonetka a za ní do rohu dvě policové nízké skříňky. Na poličkách spousta tužek, staré tranzistorové rádio, psací stroj, pár zrovna čtených knih a drobných předmětů. V tom místě byl také na zdi pověšen malý černý, neobyčejně půvabný, obrázek s několika barevnými geometrickými liniemi. Dárek od přítele, významného italského malíře.

Václav Boštík si sedl za stůl. Z druhé strany je připravena židle pro návštěvu. Tak jak se máš Jaroslave? A jedním dechem. Co si dáš?  Bílé moravské, skvělé chorvatské červené nebo něco ostřejšího z poslední dodávky Petratůra? Už při těch otázkách se nakláněl a rukou šmátral někde v policové soustavě pod stolem. Na ploše stolu, bez ubrusu, s vyhřezlými lety starého dřeva, se bez čekání na odpověď objevily dvě skleničky a láhev červeného. To byla demokratická volba se zaručeným úspěchem. Hned po prvním přípitku následoval oboustranný komentář. Poslední výstavy, politika, literatura, tvorba. Tak jak Václav Boštík nikdy nespěchal, tak uvážlivě mluvil. I na vzdálený Opatov vždy kráčel z metra stejným rytmem, krátkým krokem v šusťákové bundě s nezbytnou černou koženkovou taškou přes rameno. Stejně tak jednoduše a střídmě komentoval to, co viděl, co zažil. Jen zcela nepatrně dokázal zvýšit hlas u některých politických dějů nebo obzvláště podařených uměleckých výkonů. To zvýšení hlasu byla ale spíše změna melodie. Měl v sobě jakýsi zvláštní klid, střídmost a plachost. To mu, ale nebránilo jasně vyslovit svůj názor. Vždy jsem na něm obdivoval to, že si ani v nejmenším nezadal s komunisty. Ani v padesátých letech, nikdy. Nebyl to ale revolucionář typu Olgy Karlíkové, se kterou ho pojilo přátelství. Pokud měl něco podepsat, tak si to vždy pečlivě rozmyslel a takových podpisů nebylo mnoho. Za to stejně tak, jako Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Janouškovi, Mrázkovi, Ladislav Novák, Jiří Kolář, Čestmír Kafka a pár dalších klasiků této generace, se nebránil svoji účastí podpořit tehdejší, jasně protirežimní, alternativní, výtvarná vystoupení nebo publikace. To nikdy nedokázal Zdeněk Sýkora. Ten si vždy tyto věci velmi pečlivě hlídal. Co kdyby. 

Václav Boštík v jednom rozhovoru u příležitosti záslužné, protože, jediné retrospektivy své tvorby ve Staroměstské radnici, připravené Karlem Srpem, řekl: Důležitý je pro mě pocit nezávislosti na estetických doktrínách, pocit svobody. Neboť z ní se rodí řád, ona vytváří podmínky k ustavení řádu, jehož jsem důsledným vyznavačem. Na jiném místě v jarním rozhovoru roku 1989 říká: …Nuance v rozlišení jsou pro mne stejně jako pro Faura, zcela zřetelné. Zdá se mi, ohlížím-li se zpět, že vlastně celý život směřuji k něčemu takovému, jako bylo právě archaické umění – prosáklé jasem a vzrušující jednoduchostí. Ono na rozdíl od primitivních snah, chtělo nejen zachytit viděné, ale také vysvětlit obraz a smysl světa, lidského života v tajemném vesmíru. …Řekl bych, že hledám ztracený ráj, východ z labyrintu, v němž žijeme. Snažím se hledat ve složitosti dnešního života jednoduché a čisté vztahy. A činím tak hlavou, štětcem barvami a plátnem. Ověřuji si na ploše plátna svou představu  světa. Pokouším se o vyslovení něčeho , co nelze říct ústy ani perem. A tak si někdy připadám jako ten středověký alchymista. Jako on opakoval desetkrát, stokrát, tisíckrát destilaci nějakého roztoku v naději, že jednoho dne nalezne bájný elixír života, tak i já se znovu a znovu v nejrůznějších barevných modifikacích pokouším zachytit alespoň část toho, co uniká mezi prsty. Proto stále hledám. A ono nekonečné hledání je, podle mého názoru, pravým smyslem lidské existence… 

Pokračovatel Josefa Šímy se snažil po svém zachytit obraz a smysl světa, smysl života v tajemném vesmíru. Světlo, barva, energetické pole, koncentrace víry, svět v nás. Malba jako druh hledání a meditace. Určitě nejskvělejší práce byly ty obrazy a pastely z období, kdy Václav Boštík měl na tvorbu dostatek času. V době, kdy nemohl vystavovat a živil svoji početnou ženskou rodinu restaurováním Litomyšlského zámku, spěchal do atelieru a nerušen sběrateli a galeristy vytvářel svá nejlepší díla. Někdy i několik let se rozpracovaných stejných obrazů dotýkal štětcem i rukama. Jak šel čas a malířův věhlas narůstal, měnila se i jedinečnost pláten. Přicházelo čím dál víc sběratelů, čím dál víc přátel a galeristů. V devadesátých letech kvalitou převážily pastely. A protože Boštíček v atelieru toho nikdy moc neměl, tak si dokonce jednu dobu na zadní straně pastelů, lehce tužkou, poznamenával pořadí čekatelů. Ačkoli jsem k němu chodil poměrně často, nikdy jsem ho neviděl pracovat. Tvorba byla pro Václava druhem meditace, meditace ke které je nutná samota.

Nevím přesně kdy jsem byl u Václava Boštíka naposledy. Vím jen, že stáří přineslo zapomínání a schopnost odolat nájezdům chtivých sběratelů a galeristů. A tak se na přelomu tisíciletí jeho díla chopil jeden obzvláště schopný chlapec a jeho atelier doslova vysál jako vývěva nové nastupující doby. Tak se jeho dílo rozkutálelo po zemích českých, moravských i cizích a bude velmi obtížné pro Galerii Hlavního města Prahy v roce 2007 plánovanou retrospektivu v dostatečné kvalitě realizovat.  Zůstane faktem, že Václav Boštík je jedním z těch několika výtvarných umělců, kterým toho ještě mnoho dlužíme. Vždyť nemá ani reprezentativní monografii. Výstava na Staroměstské radnici v roce 1989 byla pro dílo Václava Boštíka, v nevhodných prostorách a ani výběr nebyl ideální. A tak nejlépe připravená expozice proběhla v düsseldorfském Kunstvereinu roku 1991. Výstavu s názvem  „Boštík – práce z let 1941 až 1991“ záslužně i s drobnou knížkou připravil Jiří Švestka, ještě před svým odchodem

V sobotu 7. května zemřel jeden z nejvýznamnějších českých malířů a člověk prosáklý jasem, Václav Boštík. Narodil se 6. listopadu 1913 v Horním Újezdu u Litomyšle. Studoval  ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze u Willyho Nowaka. Od roku 1942 byl členem Umělecké besedy. V roce 1960 s Václavem Bartovským byl iniciátorem založení skupiny UB 12, která významně poznamenala příští vývoj českého umění 60. let. V Pinkasově synagoze spolu s přítelem Jiřím Johnem ručně psali na zdi synagogy, tisíce jmen židovských obětí německého nacizmu. Toto výjimečné dílo komunisté později zničili a teprve nedávno bylo znovu obnoveno. V roce 2004 mu byla udělena cena ministra kultury a státní medaile Za zásluhy.

Zádušní mše za Václava Boštíka začala 13.5. roku 2005 v 11 hodin, v černošickém kostelíku Nanebevzetí Panny Marie. Ve dvanáct hodin byla rakev s ostatky velkého malíře odnesena k hrobu za kostelem. Nad ní promluvil a za uměleckou obec se rozloučil, PhDr. Jaromír Zemina. Po jeho slovech se ke mně naklonil jeden z mála umělců, kteří se pohřbu zúčastnili,  Viktor Pivovarov a pošeptal mi: „Celý život byl Boštíček někde v rohu, někde za, a také tak spočinul.“ Tak to chodí. Václav Boštík byl pohřben v rohu, mezi zdí výstavné hrobky místní honorace a kamennou hřbitovní zdí, pár kilometrů za Prahou.